Being the Wanderer

Travel the World

Putování Asií (2.díl) – laciné Turecko a přípravy na výstup na Ararat

Přílet do tureckého Vanu byl bez problémů a i zavazadla dorazila v pořádku. Nyní nás tak může čekat 6 týdnů putování, kdy nemáme nejmenší tušení kam až nás nohy zavedou. První cíle jsou ale jasné – bájný Ararat. 

A aby to nebylo tak jednoduché, kdy si většina zaplatí průvodce a permit a za cca 300 USD se dostane nahoru přes 80% z turistů, my volíme poněkud nekonvenční cestu a to západním hřebenem a nikoliv normálkou. 

Cesta to není zcela košér v očích místní průvodcovské mafie a všech článků na ni napojených. Je pravda, že permit bychom mít měli, ale výmysl, že je třeba průvodce je zde jen proto, aby přinesl do místních kapes více peněz a místní toho náležitě využívají i když zkušenosti každého otrkanějšího alpského turisty jsou obvykle větší než místních guidů. 

Avšak nyní zpět od úvah a konfrontace místní “obživy”. Ve Vanu shledáváme první drobný zádrhel hned na letišti. Žádná směnárna a tak se oplatí vyměnit již v Istanbulu na letišti nebo vybrat z bankomatu ve Vanu. Jen díky tomu máme šanci zaplatit si autobus do města za cca 8 korun a sehnat bydlení za necelé 400,- pro 4 lidi. Pivo z marketu po 40,- je pak nutný doplněk. 

Za 24 hodin již budeme mít nejspíš smůlu a budeme jen šlapat vstříc zasněžené čepici Araratu – tedy v to aspoň doufáme. 

22.6

Vyrazit ráno na nádraží je dřina a v souvislosti s místním vedrem, na které jsme si ještě nezvykli nám cesta pěšky dává celkem zabrat. Najít pak na správném autobusovém nádraží autobus so Dogubayazitu pod Ararat není nic náročného a i když tady většina anglicky nemluví a mnohdy ani rusky, tak se velmi rychle pochopíte i tak. 

V pravé poledne vyrážíme a po břehu vanského jezera nám cesta trvá skoro 3 hodiny. Zde nás čeká asi nejtěžší úkol dne. Sehnat si odvoz cca 20km po horu. Oříšek je to zejména proto, že vzhledem k našemu místními ne zcela jednoznačně tolerovatelnému plánu, nechceme narazit na nesprávného člověka, který by nás hned někde nahlásil, že pod Araratem vysadil partu turistů. 

Zkoušíme tak prvního taxikáře a ukazujeme vesnici pod horou. Neměl problém a tak nás odváží asi 18 km daleko. Když ho však prosíme, že by se nám hodili ještě další dva kilometry doprostřed polí, odkud je to k úpatí nejblíž, tak se zarazí a odmítá a přidává nějaké řeči o teroristech.

Nepomáhá ani o něco vyšší částka a tak se smiřujeme, že musíme 2 km navíc pěšky a děsíme se, komu nás při cestě zpět ještě nahlásí. 

Pouštíme se do stopování a jsme velmi rychle úspěšní. Posouváme se tak i poslední 2km s začínáme postupovat k hoře. Přejít 2 pole a zmizet z dohledu vesničanů, kdy při cestě neustále kontrolujeme zda za námi nevyrazilo auto.

Po 20 minutách máme nastoupáno prvních 200 výškových metrů a konečně si vydechneme, máme úpatí jako na dlani a příjezdových cest není mnoho, takže o někom v patách bychom věděli. 

Ve 2500 m.n.m. víme, že se nachází několik jurt a pastevců. I když jsou to lidé pohostinní a milí, rádi bychom i je tiše obešli, kdyby náhodou. To se nám však po 2 hodinách výstupu a 900 m v nohách nedaří a hned první pastevec se stádem nás zve na čaj. Když to zopakuje potřetí tak mlčky jdeme. 

Dostáváme čaj, ukazuje nám krásnou vyhlídku na údolí pod námi a západ slunce a nabízí možnost přespání. I když mluví každý po svém, celkem to zvládám a kdyžtak Google pomůže. Stále se i zde tváříme, že na vrchol vůbec nechceme, ale jen budeme fotit po okolních kopečcích, to jen kdyby se někdo ptal 🙂

Povídáme u čaje celkem dlouho a i my se dělíme o naše pytlíkové jídlo i slivovici – prostě je to zde zvykem

Dozvídame se navíc, že místní pastevci jsou Kurdové a někteří jsou i v milicích YPG, které bojují proti Islámskému státu a patří ke kurdské PKK, kterou turecký prezident označuje za teroristy. 

Nyní nám už dochází strach našeho taxikáře 😃 i tak však jdeme pokojně spát 😄

Next Post

Previous Post

Leave a Reply

© 2021 Being the Wanderer

Theme by Anders Norén