Being the Wanderer

Travel the World

Putování Asií (3.díl) – výstup na bájný Ararat

Den 3. 23.6.2019

Okolo 7 hodiny otvíráme oči i když jsou už naší noví ovcí přátelé dávno v práci. Balíme vše důležité na odhadovaný až 4 denní výstup, v nouzi bychom to vydrželi se zásobami i pět, a přebytečné věci necháváme v místních jurtách v úschově. 

Stoupáme a stoupáme, nic jiného ani nečekáme vše samozřejmě bez jakékoliv stezky. Po cca 500 výškových metrech se nám terén lehce nad 3000 m.n.m. srovnává a my máme konečně celkem zřetelný výhled na samotný Ararat. U pauzy tak dlouhé minuty spekulujeme kudy bude nejlepší postupovat a kde nás zase může něco překvapit. 

Nakonec vyhrává výstup západním hřebenem podél ledovce, kde jeho Morena vytvořila rovnější prostranství i pro několik stanů přibližně ve výšce 3800 m.n.m. Další výhodou je tekoucí voda celý den a také co nejdelší úsek dalšího výstupu bez sněhu. 

Po krátké pauze u stanů, které jsme postavili kolem 16 hodiny, se odhodláváme zase obout pevné boty a vyrazit na aklimatizační výstup a omrknout co nás zítra čeká. 

Za necelou hodinku nalehko tak stojíme ve 4200 m.n.m. pod skalnatým žebrem nad kterým není již nic než sníh a led. Na další den je tedy jasno, vyhoupnout se sem a pak zbytek dne nesundat mačky. 

Vracíme se zpět ke stanům které jsou viditelné i z 4200 m.n.m, kde balíme jen to potřebné, chystáme vydatnou večeři a hlavně šetříme síly na další den – vrcholové pondělí…

Nebudeme samozřejmě nic lámat přes koleno, jsme již tak v 3800 m.n.m bez další aklimatizace a náš cíl je lehce přes 5100, nebude li se nám šlapat komfortně, přidáme si den na aklimatizaci a zkusíme to znova. 

Den 4. 24.6

Předpověď počasí hlášena z ČR esemeskami, jelikož lepší signál nikde okolo není, hlásí dnes ideální počasí a lehký vítr. 

Vyrážíme v 6 hodin, kdy vstáváme po 5:00 velmi neochotně, ale to se nedá nic dělat. Batoh na záda a vyrazit. Důvěrně známá cesta do 4200 utíká ještě rychleji než den předem a pod skalním žebrem dáváme první pauzu a postupně se vydáváme na jeho zdolání zejména kvůli padajícím kamenům. 

Za žebrem nás čekají už jen mačky a hole případně cepín v rukou a nekonečný bílý kopec, který vždy pár stovek metrů nepříjemně stoupá, aby se pak srovnal a zase nalákal na další postup. A ačkoli předpověď slibovala slabý vítr, tak zejména na rovnějších úsecích slabý rozhodně nebyl a tak rozhodně nešlo o formu motivace 😃

Výšvih do 5000 byl asi ten nejdelší. Hodily se mraky takže občas člověk neviděl dal než na 20 metru, foukal silný vítr, výška začínala hrát roli a únava také. 

Vidět však poté vrchol, který se tu a tam schoval v mraku, jako na dlani před sebou a na něj mířící vyšlapanou dálnici od jihu, na které nyní nebyla ani noha, hned se nám zvedne nálada… 

… Vyšlo to, 10:45 jsme stáli všichni čtyři bez průvodce na vrcholu bájného Araratu po výstupu nestandardním západním hřebenem. 

Následoval nespočet vrcholových fotek, podávání ruky a snad jen to vrcholové pivo chybělo, avšak pocit štěstí by i jej rychle přebil. Po 30 minutách na větru a s omrzlými prsty od foťáku jsme se vydali na sestup. 

Sníh měknul a tak i sestup byl mokřejší, avšak podstatně rychlejší. Když se člověk smířil s mokrými botami, mohl i běžet. Sestupovali jsme po vlastních stopách a tak ani s orientací nebyl problém. Pouze skalní žebro ve 4200 jsme radši obešli po strmém zasněženém svahu, než si navzájem házet kameny na hlavu. A pod ním nás čekala již pevná zem a posledních 400 výškových metrů po více než 5ti hodinách s mačkami. 

Ke stanům jsme se již nehorázně těšili a i když zazněl nápad pokračovat dál dolů, neměl šanci na úspěch. Před 15 hodinou jsme by u stanů zpět ve 3800 se super pocitem a mnoha kilometry v nohách. Následoval pak již jen koloběh jídlo, pití, spánek a znova až do doby než padla tma a my si spokojeně užívali i to, že nemusíme zítra znovu nahoru, kdybychom se dnes “jen” aklimatizovali 🙂

Den 5. 25.6

Další slunečný den před námi i když se mraky já vrcholu Araratu znovu honily. Naše spálené obličeje, i přes mazání se, by však zataženo celkem uvítaly i v nižších nadmořských výškách.

Balíme stany, snídáme a naposledy se z 3800 m.n.m ohlížíme za vrcholem Araratu. Pocit je to nepopsatelný, jen těžké nohy se sestupem moc nesouhlasí. 

Čeká nás 1300 metrů sestupu k pastevcům, kde máme odložené přebytky a pak dalších 900 k silnici. První čas seběhneme přes pastviny mezi posledními sněhovými poli asi za 3 hodiny. 

Mezi jurtami jsme obratem pozvání na čaj a všechny okolo zajímají vrcholové fotky, zde jsou pravidla všem celkem jedno a užívají si fajn pocit s námi. 

Batohy nám o pár kilo ztěžkly, my schovali cepíny a vše co by mohlo připomínat výstup na vrchol do batohu a sestupujeme k silnici. Zde jsou spolu s výškou i teploty na jiné úrovni a tak šlapání přes poledne je velmi úmorné. K silnici však okolo 15 hodiny dorazíme a přemýšlíme, co si stopneme. 

Než se však nadějeme přijíždí autobus, který nás vezme bez problému za místní nepřehnanou cenu do Dogubayazitu. Zde si musíme najít ubytování na mírné zcivilizování se a hlavně pořádné neinstantní jídlo a pivo k tomu. 

Supermarket je hned na náměstí a levný hotel, který nám místní doporučí je za rohem. Pak už jen brouzdat po městě a dát si vždy na co je chuť, takže nakonec projíme a propijeme celé odpoledne, ale nevadí, zasloužíme si to 🙂

Next Post

Previous Post

Leave a Reply

© 2021 Being the Wanderer

Theme by Anders Norén