Being the Wanderer

Travel the World

Putování Asií (4.díl) – Jak se dostat do Íránu?

Den 6.26.6
Úkol dne je dostat se do Íránu, což může být brnkačka nebo byrokratická noční můra. Po vymotaní se z hotelu se stavujeme ještě pro pivo a na čaj u sympatického stánkaře, který s námi již večer prohodil několik vět a my z něj vytahaly rozumy, jak se nejsnáze dostat na hranice. Potvrdil, co jsme se dočetli již dříve a tak již za 30 minut jsme seděli v buse k cca 40km vzdálené hranici.

Máme snad všechny potřebné dokumenty a tak jsme jen napjati, kolik hodin na hranici pobudeme. Když pak vidíme tureckého úředníka, který si naše íránská víza prohlíží jako by to viděl poprvé v životě tak lehce znervózníme. Každý tak trávíme u tureckého okénka dlouhé minuty a netušíme co se z toho snaží Turek vyčíst. Nakonec nás však bez jediné otázky pouští dál. To Íránci jsou evidentně zvyklí, rentgen batohu, pas, víza a jde se… ani se nenadějeme a jsme v Íránu. Teď se jen obrnit trpělivosti, před místními naháněči, směnárníky a taxikáři. S někým se však domluvit musíme.

Bohužel se nám nedaří dostat pod 40 euro za cca 350km dlouhou cestu do Tabrízu a tak souhlasíme. Přecijen jsme 4 takže cena není tak tragická.  Taxikář navíc chce vyměnit i peníze a nabízí podivný kurz i podivné bankovky. Neřešíme to a věříme že na vlakovém nádraží směnu seženeme. Tam nás však taxikář odveze jen za dalších 5 euro a tak odmítáme a vysazuje nás hned za ceduli Tabríz, odkud si vcelku
pohodlně a zadarmo dostopujeme na nádraží.

Moderní nádraží však má jeden háček, sice zde jsou asi 4 bankomaty a jedna zavřená banka, ale nikdo u koho by se daly vyměnit peníze. Obcházíme asi 10 minut okolí a nic… všichni odkazují na centrum města a jeho tržiště, musíme tedy dalším taxíkem tam.  Měníme, vracíme se na nádraží a za taxi platíme asi 50 korun, aneb ať žije černý trh s penězi. Oficiální kurz v době naší návštěvy byl lehce pod 50 tisíc IRR za euro zatímco neoficiální 130-145 tisíc IRR. Jsou z nás tak aspoň na chvíli milionáři 😀

Z celého procesu jsme však náležitě otrávení a i když jsme přemýšleli na noclehem v Tabrizu a pak teprve o přesunu, noční vlak do Teheránu nakonec vyhrál. V nádražní kantýně dáváme již klasicky kebab a v 9 hodin se skládáme do nočního cca 10 hodinového vlaku.
Jsme čtyři a kupé máme nakonec jen sami pro sebe. Vzbuzujeme však po vlaku rozruch, není asi běžné na této trase potkat turisty. Následují asi 3 konverzacích se spolucestujícími, které se všechny nesou ve stejném duchu: odkud jsme, co si myslíme o Íránu a že Írán není
takový jak jej západ popisuje. Ti odvážnější přidají i kritiku vlády.

Pak k nám do kupé přijde i samotný strojvedoucí, který se zajímá kdo mu to vlastně jede ve vlaku a vzhledem k jeho dobré angličtině s ním řešíme i místní kuchyni, tipy na výlety a místa
v Teheránu asi hodinu. Během té se mu i vlak dá do pohybu, což u nás vzbudí rozpačité reakce když strojvedoucí sedí u nás v kupé a ne v kabině.

Vše je však v pořádku, popřeje nám ještě dobrou noc a my kolem 11 hodiny uleháme.

Den. 7 27.6
Přijíždíme nočním vlakem z Tabrízu do Teheránu, kde je probuzení celkem rychle. Balíme se a okolo 7 hodiny vystupujeme v Teheránu.
Město dnes nemá prioritu a tak se přesouváme na východní nádraží, odkud bychom mohli chytit něco do Polouru, vesnice pod Damavandem asi 60km od Teheránu. Cestování místním metrem je však na dlouho a tak než se dostaneme až k terminálu, na který musíme i kus pěšky, je skoro 11 a autobusy údajně už pryč a další až zítra. Jedinou možností je taxi. Jdeme se na to radši najíst do malého bistra kde mají opět jen kebab a jdeme usmlouvat taxikáře.

Nakonec se dostáváme na přijatelnou cenu a odvoz až k chatě horské federace nad Polourem, kde si musíme vyřídit permit. Cesta je to asi na dvě hodiny, kdy nejvíc času trávíme výjezdem z Teheránu. U chaty je to pak překvapivě rychlý proces a tak ještě týž den chceme aspoň něco ujít.

Vyřizujeme permit, necháváme v úschově přebytky včetně cepínů a sháníme si jeep na odvoz do 3000m ať nemusíme 10km po silnici.
Jeep se našel a za dalších 30 minut již nasazujeme batohy a platíme avizovaných 50 dolarů za jeep (celé auto).

Po chvíli se však řidič vrátí s nechapavým výrazem, zda dostal dýško
nebo jsme se nepochopili, protože cena není 50 ale 15 dolarů, což v jejich angličtině občas může být totéž 😀 Přišel nám tak vrátit 35 USD a my nechápavě koukali na místní slušnost.

Mile překvapeni tak vyrazíme na 1200m převýšení do tábora u chaty ve 4200m.n.m o dalších 10 USD chudší, které mu necháváme.

Stoupání je to nepříjemné asi jako všechny nástupy, avšak jsme rádi, že k tomu nemusíme přidávat ještě další 1000m od chaty, které nás svezl jeep.  Do tří hodin jsme všichni u chaty, kde hned nacházíme dva fajn placky na stany. Vaříme večeři, zjišťujeme chod tábora a dáváme se do řeči a několika skupinami. Plánuje se vyrazit
kolem 6 ranní, což nám asi vyhovuje. Uleháme ke spánku a doufáme že noc v 4200 bude stejně bezproblémová jako ty předešlé na Araratu ve 3800m.

Next Post

Previous Post

Leave a Reply

© 2021 Being the Wanderer

Theme by Anders Norén