Being the Wanderer

Travel the World

Putování Asií (7.díl) – Isfahán a pouštní Jazd

Den 11. 1.7

Ranní příjezd do Isfahánu je trošku násilnější budíček, než bychom si představovali a tak aniž by jo se vlastně probudili už stojíme s věcmi na nástupišti a tupé se rozhlížíme kam vlastně vyrazíme. 

Metro do centra je naštěstí za rohem a tam někde v klidu u kafe rozhodneme, jaký bude vlastně další program, možnosti je totiž mnoho. 

Na hlavním isfahánském náměstí je však v 7 ráno ještě dost mrtvo, a tak se nám najít kavárnu moc nedaří. Vytahujeme tedy vařič a čaj a kávu si vaříme na náměstí sami.

Po náročné noci v buse se nám nechce nikam dál přesouvat, a tak volíme hostel v Isfahánu, kam obratem taxíkem vyrazíme. Ubytovat se, snídaně a znovu zpět do města po kterém se budeme toulat vlastně celý den. 

Toulání jsme pak vzali možná až moc doslova, když jsme obešli zdejší bazar asi 4 krát, dostali dvě přednášky o kobercích, zašli s místním studentem na oběd a ještě si zakopali s místní mládeží. 

Až k večeru na západ slunce a následnou tmu jsme došli k isfahánským mostům, které mají skutečně za tmy jedinečnou atmosféru.  Na závěr při cestě na hostel jsme procházeli opět přes náměstí, které se však proměnilo v rušný park se stovkami lidi, kteří zde piknikuji, druzi se, jezdí na kole nebo hrají fotbal. 

Dost velká proměna mezi mrtvým raném a živým večerem… 

Den 12. 2.7

Na pořadu dne byl přesun z Isfahánu do Jazdu, pouštního města z části zapuštěného do země. 

Díky ochotné recepci hostelu jsme si lístky na bus sehnali celkem snadno, avšak vzhledem k posledním zkušenostem, chtěli jsme být na nádraží v předstihu. Zvolili jsme však asi špatnou dopravu na nádraží. Autobus MHD jel přibližně 5x tak dlouho a dalších 10 minut nás zadržela ochranka v metru tvrdíce, že trekové hole jsou nebezpečné a mohou být zbraň 😃

Nakonec jsme se na nádraží nějak dostali, a dokonce pro nás měli i místa. O tři hodiny později tak přijíždíme spokojeně do Jazdu. Spokojeně tedy do té doby, než jsme zjistili, že naše batohy ležely v buse v louži rostlinného oleje, který někdo vezl. Příště aspoň pláštěnky a teď hurá čistit věci na hostel. 

Snad jde vše nějak zachránit, tak necháváme schnout a jdeme obhlídnout večerní Jazd, zítra touto dobou už budeme zase ve vlaku. 

Zatímco některé budovy jsou příjemné nasvícené a do pouštního města zasazené, ostatní fialové mešity apod působí poněkud jedovatě. Procházíme městem, které stejně jako ta ostatní již v tuto denní dobu žije s plnými kavárnami i ulicemi. Něco si však musíme nechat na zítra. 

Den 13 3.7

Pouští město Jazd jsme minulý večer spíše proběhli a teprve dnes bychom vymetli jeho každý kout co bude stát za to. 

Začínáme dopoledne ve vzdálenější části města u Chrámu ohně, kde místí víra vede lidi k udržování věcného ohně. Když pak pokračujeme přes město začíná kolem poledne připomínat město duchu. Nikde nikdo ani pěšky a aut je tak setina. Brouzdáme po mrtvém městě a obcházíme jeho památky jako vězni Alexandra Velikého, mešitu s nejvyššími minarety nebo obdivovat místní wind catchers – věže na střechách, které důmyslnými průduchy zajišťují přívod čerstvého a chladného vzduchu. 

Na večer máme ještě jednu hodinovou zastávku, a to v domě síly se podívat na lekci tradičního íránského cvičení Zhurkani. Podívaná je to zvláštní, asi jako byste zkřížili draci lodě s bubeníkem a klasické fitko 🙂

Plni zážitků tak ještě fotíme západ slunce ze střechy hostelu a majitel nám zajišťuje odvoz na nádraží. Zde se skládáme do našeho nočního vlaku, kde tentokrát máme kupé pro 6, což je trochu jiný tetris. 

Next Post

Previous Post

Leave a Reply

© 2021 Being the Wanderer

Theme by Anders Norén