Being the Wanderer

Travel the World

Putování Asií (8.díl) – střídání parťáků a Teherán

Den 14. 4.7

Je to již podruhé, kdy přijíždíme do Teheránu brzy ráno nočním vlakem. Rozdíl je však v tom, že zatímco minule jsme měli celé íránské putování před sebou, nyní se již večer na letišti rozloučíme. Užijeme si tak aspoň poslední den… 

Teheránské metro jsme již obhlédli minule s I když se s tím pražským nemůže rovnat frekvenci souprav hravě předčí počtem stanic. Lze se tak dostat de facto všude po městě metrem. 

My ráno začínáme u Ázádí Tower, typického teheránského monumentu. Ranní hodiny mají opět výhodu pustého okolí. To nelze pak říct o velkém bazaru v centru o dvě hodiny později…

Hlava na hlavě, všichni se překřikují a k tomu je na prodej vše od látek, hrnců až po hračky či lustry. Tento ruch však není nic pro nás, a tak se posouváme do klidnějších části Teheránu. Zde prozkoumáme “doupě špionu” což reprezentuje stará americká ambasáda, kde jsou k vidění pozůstatky toho, co tam při rychlém odchodu zaměstnanců, kdy někteří utekli a někteří zůstali jako rukojmí, zbylo za vybavení včetně špionážní techniky. Navíc působí až úsměvně některé interpretace například terorismu ze strany USA a ze strany Íránu. 

Od novodobých dějin se tak radši vracíme k tem starším a to doby, kdy byl postaven Golestánský palác, dnes asi jedna z největších památek v Teheránu. Na interiéry, ze kterých jsou dnes muzea nás neužije, a tak obdivujeme aspoň paláce z venku. 

Odpoledne ještě na chvíli zrelaxujeme spolu s místními v městském parku, protože tušíme že noc na letišti nebude za moc stát a k večeru ještě jeden výkvět moderní teheránské architektury Tabiat Bridge – most přes dálnici propojující dva parky zejména večer ožije nejen počtem lidí ale také barvami. 

Odtud nás již čeká jen cesta metrem na konečnou a taxíkem na letiště, které je sice metrem dostupné taky ale jen v některou dobu, a ještě s frekvencí 80 minut 😃 takto večer tak je taxi jediná možnost. Chvíli smlouváme a dostáváme se na rozumných 500tis rialů tedy asi 90 korun a v klidu přijíždíme na letiště tak akorát na půlnoc. 

Den 15. 5.7

Tento den by se dal nazvat i jako střídání stráží… Kluci, kteří se mnou úspěšně zdolali vrcholy Ararat a Damavand se vrací nočním letem zpět do ČR a Helča je ranním letem vystřídá. 

Letadlo přistálo, avšak vízová byrokracie je asi na 2 hodiny. Když se pak k tomu přidá asi hodinová cesta metrem je již den v plném proudu a my míříme rovnou na hostel s vírou, že pro nás budou mít volný pokoj a my aspoň trochu dospíme před běháním po městě. 

To bohužel nevyšlo, a tak nám musí být útěchou aspoň to, že si zde můžeme nechat batohy a oběhnout Teherán nalehko. Zamíříme prvně do centra k paláci a bazaru, ten je však v pátek poněkud mrtvý, a tak obhlížíme aspoň palác a teheránské uličky. V den volna to aspoň trochu žije u Tabiat Bridge, kde se zastavujeme na kafe. 

Na 14 hodin se vracíme na ubytování a po cestě co jiného než kebab k obědu. Přes poledne je skutečně výheň obzvlášť pro člověka, který si ještě nezvyknul. Na druhé kolo tak vyrazíme až kolem 18 hodiny, kdy už začíná být venku příjemně. Naše kroky tak vedou k Ázádí Tower, kde akorát stíháme západ slunce. Ještě vyřídit nákup v supermarketu a zase zpátky přes bazar do hostelu.

V kombinaci s nevyspaním byl den celkem náročný a tak to už dál neprotahujeme i když by se program vymyslel. 

Den 16.6.7

Na dnešní den jsme si vymysleli výjezd/vystup na Tochal, téměř 4000 kopec tyčící se nad Teheránem. Ideální zpestření městského chození. 

Bohužel internetové zdroje se neshodly na tom, kdy lanovka jezdí a po telefonickém ověření to bohužel sobota nebyla a na šlapání celého kopce bohužel nemáme čas. Večer musíme být na nádraží a odjet do Mashadu, druhého největšího města Íránu a zároveň nejvíce nábožensky založeného. 

Vyrazíme tak aspoň na pohodovou procházku pod hory do údolí Darband, které je snad po celé délce lemováno kavárnami a restauracemi. Pokřikovaní číšníku nás však celkem brzy přestává bavit a po jednom čaji se radši uchýlíme do palácového komplexu na úpatí údolí, kde jsou desítky muzeí ale také Šáhovo letní sídlo s částečně zarostlým výhledem na Teherán. 

Po dalším skutálení se z kopce se ocitáme v dalším rušném komplexu, tentokrát je to Tajrish bazar. Ten je sice menší než ten velký v centru, avšak o to malebnější. Obdivujeme tak zde místní zlatnictví, cukrárny nebo kořenáře. 

Než se z uliček vymotáme je již šero a náš čeká poslední zastávka, než si dojdeme pro batohy a vyrazíme na nádraží. Jedeme tak ještě jednou k Tabiat Bridge jednak kvůli dobré kávě, ale také pohledu na nasvíceny most. 

V 9 večer si pak vyzvedáváme batohy, dáváme rychlou sprchu a hurá na nádraží kde nám lehce po půlnoci jede noční 11hodinový vlak do Mashadu. 

Není to však tak snadné, ačkoliv jsme měli lístky 2 měsíce dopředu a viděli je asi 10x, kdy jsme si kontrolovali čas atd. Nikdy jsme si nepřekontrolovali datum. Bohužel tak máme lístky na včerejšek a vlak vypadá vyprodané. 

Mlátíme se samozřejmě do hlavy, protože jde o naši chybu a doufáme že se něco najde a místní celkem umí řešit problémy. Usazují nás do jídelního vozu, kde nás sice představa 11 strávených hodin celkem děsí, ale aspoň jedeme. Snažíme se poptat aspoň na kus země klidně třeba ve strojově, kde bychom si jen natáhly spacáky, ale bez úspěchu. 

Hodinový spánek na krátké dřevěné lavici je dost na vodě, když nás budí průvodci ať se zabalíme. Chápe, že se někde našlo místo. Procházíme tak asi 8 vagóny, kde na nás čekají dvě volné postele. Máme vyhráno, vyspíme se 🙂

Next Post

Previous Post

Leave a Reply

© 2021 Being the Wanderer

Theme by Anders Norén